Diario

RSS
  • Sunshine, 15.10.2009, Anděl

    Ott 17 2009, 10:52

    Thu 15 Oct – Sunshine
    Po necelém půlroce se Sunshine vrátili do Plzně, aby pokračovali v propagaci poslední řadovky MGKK TELEPATHY. Turné nese název SKULLCRUSH TOUR 2009 a Sunz zavítali do maličkého klubu Anděl společně s předkapelou Fly Fly Fly. Ta nabrala hned z počátku zpoždění a navíc – všichni stejně čekali na Sunz. Lepší otvírák koncertu než Moonrats Sunshine vytasit nemohli a zaplněný sál se dostal okamžitě do varu. Poslední deska MGKK TELEPATHY byla nosnou kostrou celého koncertu – Kay a spol z ní vyslali do kotle osm písní z celkových sedmnácti. Kay je kapitola sama pro sebe. Energický frontman s vizáží feťáka z vězení strhával celý koncert pozornost výhradně jen na sebe a dívky v prvních řadách roztávaly pod každým jeho pohledem. Sledovat jeho koncertní projev je zážitek a díky velikosti klubu byl všem „na dosah“. Nutno podotknout, že díky tomu téměř přišel o zuby, poté co mu první řady několikrát vrazily do mikrofonu. Po Moonrats přitopili Sunz pod kotlem dvěma „dreamerovkama“ – The Fear a Ghetto a další a další hity ( největší ohlas mají samozřejmě Top! Top! The Radio! a K.I.D.S.) dokazují, že Sunshine si pozici jedné z nejlepších tuzemských klubových kapel zaslouží oprávněně. Za minulý koncert v Plzni měli malé minus za počet skladeb (tehdy jich odehráli třináct), tentokrát zaslouží pochvalu – nebylo to dlouhé, ani krátké. Bylo to energické, charismatické, upocené a divoké. Byli to Sunshine ve své nejlepší formě a s nejlepší deskou a dokonalou show. Od nich se ostatně nic jiného nečeká.
  • Sunshine, 15.10.2009, Anděl

    Ott 17 2009, 10:50

    Po necelém půlroce se Sunshine vrátili do Plzně, aby pokračovali v propagaci poslední řadovky MGKK TELEPATHY. Turné nese název SKULLCRUSH TOUR 2009 a Sunz zavítali do maličkého klubu Anděl společně s předkapelou Fly Fly Fly. Ta nabrala hned z počátku zpoždění a navíc – všichni stejně čekali na Sunz. Lepší otvírák koncertu než Moonrats Sunshine vytasit nemohli a zaplněný sál se dostal okamžitě do varu. Poslední deska MGKK TELEPATHY byla nosnou kostrou celého koncertu – Kay a spol z ní vyslali do kotle osm písní z celkových sedmnácti. Kay je kapitola sama pro sebe. Energický frontman s vizáží feťáka z vězení strhával celý koncert pozornost výhradně jen na sebe a dívky v prvních řadách roztávaly pod každým jeho pohledem. Sledovat jeho koncertní projev je zážitek a díky velikosti klubu byl všem „na dosah“. Nutno podotknout, že díky tomu téměř přišel o zuby, poté co mu první řady několikrát vrazily do mikrofonu. Po Moonrats přitopili Sunz pod kotlem dvěma „dreamerovkama“ – The Fear a Ghetto a další a další hity ( největší ohlas mají samozřejmě Top! Top! The Radio! a K.I.D.S.) dokazují, že Sunshine si pozici jedné z nejlepších tuzemských klubových kapel zaslouží oprávněně. Za minulý koncert v Plzni měli malé minus za počet skladeb (tehdy jich odehráli třináct), tentokrát zaslouží pochvalu – nebylo to dlouhé, ani krátké. Bylo to energické, charismatické, upocené a divoké. Byli to Sunshine ve své nejlepší formě a s nejlepší deskou a dokonalou show. Od nich se ostatně nic jiného nečeká.
  • LB v Praze

    Giu 21 2009, 9:47

    Thu 18 Jun – Limp Bizkit

    Limp Bizkit jsou zpět. A zlí jazykové tvrdí, že to dělají pro prachy. Také jsem se trochu bál, aby se jejich téměř pětiletá absence neodrazila na výsledném dojmu z koncertu a snaha vytáhnout z potápějícího se hudebního byznysu nějakej ten drobák nepředčila dobrou show.
    Limp_Bizkit_Press_Release_Photo.jpg
    Po začátku koncertní šňůry, která je nazvána Unicorns N´ Rainbows tour chodily ze zahraničí dobré zprávy: „Limp Bizkit jsou zpět a to v plné parádě!“ Fámy o „turné pro prachy“ rozehnalo přidání se k akci Artist Music Exchange, kde LB, Kravitz a NIN zlevňují kvůli krizi lístky. A co si budeme nalhávat. I kdyby to bylo jen pro prachy, tak tam stejně půjdeme. Vidět LB v původní sestavě je až moc velké lákadlo.

    Nejdříve bych netradičně vypíchl tři, pro koncert zásadní, body:

    1) Wes Borland. Nechápu a ani nechci vědět, jak vypadal koncert v roce 2004 bez něj. Z tohoto roku jsem viděl pouze záznamy na MTV a mladičký a nudný Mike Smith jim zrovna nefiguroval. Je dobře, že je Wes zpět. Pro někoho je symbolem Limp Bizkit Fred Durst, ale když vidíte Borlandův zmalovaný ksicht, tělo nabarvené černým make-upem, namalovaný hrudní koš a červené a zářivé srdce uprostřed tak budete pohled odtrhávat velmi těžko. Borland před každým koncertem svůj "nátěř" modifikuje, tudíž aktuální fotka z Prahy ( webovky týdeníku Týden) je ZDE. A poté, co toto monstrum začne pobíhat s kytarou po podiu, skákat, dělat otočky, střídat kytary jako Casanova ženské a dokazovat, že s kytarou opravdu umí, tak pro vás zbytek kapely zmizí a vy jen užasle koukáte a utíráte sliny. S klidem mohu říct, že Fred není v současné době bavičem a tahounem koncertů, ale je jím právě Wes Borland

    2) Fred předvedl skvělý výkon. Ať už poskakoval na podiu, bednách či jen roztleskával lidi tak bylo pořád vidět, že ho to baví. Je mu 40, tudíž už nemůže dělat skopičiny jako před deseti lety, ovšem jeho výkon byl stejně úctyhodný. Jistější si byl samozřejmě v pomalejších a rapových pasážích, ovšem dokázal, že to stále zvládá i ukřičet. A naopak - nehrozily hvězdné manýry hodné Marylina Mansona – ačkoliv hráli prakticky pro necelou polovinu O2 arény, což by kdekoho solidně naštvalo (prý tam bylo asi 3,5 tisíce lidí), nedával to na sobě znát, rozdával úsměvy a koncert si užíval.

    3) Limp Bizkit jako celek. Kapele to šlape, vypadá to, že se vykašlali na staré spory a rozhodli se ukázat světu, že nejsou dávno za zenitem, jak jim je často předhazováno. Všechno to zní velmi dobře a já se těším na novou desku

    LB dobře vědí, co jejich fandové chtějí. A podle toho byl také tvořen setlist, které tvořily klasické hity LB. Například z poslední desky The Unquestionable Truth (Part 1) nezazněla ani jedna skladba a z nejhoršího alba Results May Vary pouze dvě. Tudíž návrat ke kořenům jak se patří. Po intru spadla opona a vypalovačka My Generation okamžitě zatopila v prvních řadách. Borland pobíhal po podiu jako splašený, Durst (klasicky v červené kšiltovce) poskakoval a energií taky nešetřil. DJ Lethal se během koncertu proběhl zabalený v naší vlajce a pokud neměl co dělat tak jenom skotačil kolem mixážního pultu. Samovi svítila jeho basovka a bubeník Otto nebyl za bicími téměř vidět.

    Problém byl trochu s ozvučením. Přednost před zpěvem dostávaly kytarové pasáže, tudíž ve chvílích, kdy se do toho pánové Borland a Rivers pustili trochu víc, nebylo Freda moc slyšet. Ale pravdou je, že tomu tak bylo jen párkrát, tudíž to výsledný dojem nenarušovalo. Slabší byl také začátek. Po My Generation, která rozproudila diváky přišly na řadu skladby Livin' It Up a Show Me What You Got, které ten skvělý úvod celkem srazily. Následující Eat You Alive naštěstí vrátila rozjetý vlak tam kam patří a bylo tomu tak do konce koncertu. Hrály se samozřejmě největší hity kapely, tudíž skladby jako Hot Dog, Break Stuff, Rollin, Boiler či Full Nelson, během které si Fred pozval na pódium dva diváky. Po cca hodině se kapela odebrala do zákulisí.

    Diváci to tak samozřejmě nemohli nechat, tudíž se pískalo, skandovalo a tleskalo. A vrátili se. Nejdříve ovšem přišel Wes Borland a začal mezi diváky za smíchu, který se linul z reproduktorů, rozhazovat banány a meruňky. Poté si s nimi zažongloval a za chvíli Fred spustil jednu z nejznámějších písní kapely – Behind Blue Eyes. Přídavky potvrdily jednu věc. Jedny z největších hitů kapely jsou předělávky. Každopádně coververze The Who nebo George Michaela mají úspěch a já osobně považuji skladbu Faith za nejlepší, co LB kdy natočili. Tudíž jsem byl velmi potěšen, že se na setlist protlačila. Pollution a Take A Look Around na závěr a něco málo přes 90 minut dlouhý koncert Limp Bizkit, kteří za svou kariéru stihli prodat více než 30 miliónů desek, byl u konce. Klasické klišé na závěr: „ Natočíme novou desku a vrátíme se.“ A já si teď tak v duchu říkám: „Klidně, budu se na vás těšit.“

    Koho by zajímal přesný setlist :
    1. Space Odyssey Intro
    2. My Generation
    3. Livin’ it Up
    4. Show Me What You Got
    5. Eat You Alive
    6. Hot Dog
    7. Re-arranged
    8. Break Stuff
    9. Boiler
    10. Just Like This
    11. Full Nelson
    12. My Way
    13. Nookie
    14. Rollin’
    15. Behind Blue Eyes
    16. Faith
    17. Pollution
    18. Take a Look Around
  • Lordi v Plzni

    Apr 13 2009, 14:09

    Wed 18 Mar – Deadache Tour 2009
    Na místo činu jsem dorazil zhruba hodinu před začátkem. A překvapila mě poměrně velká fronta, která již čekala před vstupem. Několikrát se ozvalo skandování a fanoušci pokřikovali „Hard Rock Hallelujah“. První, co mě zaujalo, bylo věkové rozložení publika. Od capartů, kteří právě nastoupili na základní školu (v doprovodu rodičů) přes mladé metalisty a čerstvé čtyřicátníky, po starší pány v trikách Iron Maiden a podobných skupin.

    Koncert začal přesně a to první předkapelou, Brandon Ashley And The SilverBugs. Poctivě zahraný set, který byl mixem metalu a HC trval zhruba půl hodiny. Ač se zpěvák snažil rozhýbat první řady svým neustálým „Jump, jump, jump“ moc se mu to nedařilo. Tím ale nechci říct, že by byli vyloženě špatní. Holt těžký úděl předkapel. Jedno plus, aspoň pro pány z publika to ale mělo. Spoře oděnou tanečnici, která doplňovala kapelu. Několikrát jsem vedle sebe zaslechl: „Natáčej to vole, to se jentak nevidí“

    Jako support číslo dvě po menších úpravách pódia přiběhla formace Fatal Smile. Uječené máničky, písně jedna jako druhá. Sebevědomí jím nechybělo a hrdě prohlašovali, že jsou nejlepší kapelou Švédska (zapomněli jste na The Hives pánové). A když už jsem doufal, že bude konec jejich parodii na heavy metal ohlásili ještě další dvě písně. Nuda.

    Půl hodiny úprav pódia, ladění nástrojů a ve čtvrt na jedenáct (!) jsme se konečně dočkali hlavních hvězd večera. Za zvuku intra z posledního alba Deadache nastoupila kapela Lordi. A skončili těsně před dvanáctou. Pódium bylo upraveno do podoby pitevny, po straně byla šibenice, na které bylo pověšeno v igelitovém pytli tělo. Nutno podotknout, že hezkého posmrtného zacházení se mu nedostalo. Na tom nese vinu kytarista Amen, který mu mnohokrát uštědřil ránu kytarou, až to vypadalo, že ze stojanu spadne. Takovéto hrátky byly na denním pořádku. Ať už byl kytarista Ox přiveden na pódium v řetězech a svému doprovodu následně utrhl ruku i s řetězem a pak ji vítězně pověsil na šibenici, nebo klávesistka Awa „spárovala“ dvojici nemrtvých tanečníků kůlem.

    Setlist koncertu se skládal převážně z posledních dvou desek - „The Arockalypse“ a „ Deadeche“. Jako první zazněla „Girls Go Chopping“, později“ Raise Hell In Heaven“ nebo například „Bite It Like A Bulldog“. Z předchozího alba oblíbená „Who's Your Daddy?“ nebo také „They Only Come Out At Night“.

    Z již tradičního repertoáru zazněla skladba „Blood Red Sandman“, při které poprvé Mr. Lordi změnil pokrývku hlavy a jal se do publika rozhazovat z pytle červené papírky. Byl mi sympatičtější než Santa Claus. Mr. Lordi měnil během koncertu části obleku poměrně často. Další mezihra se nesla v duchu fyzické likvidace nemrtvého mistra Shaolin, jemuž bubeník Kita uřízl hlavu katanou a hrdě si ji nabodl na konstrukci svých bicích. Takových teatrálností byl celý koncert plný a nutno podotknout, že tím s přehledem převyšoval stránku hudební. Lordi mají pár hitů, ovšem ostatní skladby spadají do šedivého průměru a postupně mi některé splývali do jednoho celku. Nudit jsem se ale nestačil třeba taky proto že Mr. Lordi začal na pitevním stole rozřezávat figurínu, která stále nechtěla odejít do věčných lovišť. Během této scénky si Mr. Lordi navlékl zástěru, aby se náhodou nezašpinil.

    Jak byl koncert u poloviny přišla chvíle kytaristy s přezdívkou Amen. Na pódiu zůstal pouze on a takřka zaplněné hale ukázal své kytarové umění. Takto zahrál například úvod Sweet Child Of Mine od Guns N Roses.

    Zbytek koncertu byl plný osvědčených hitů s příměsí novinek. Kapela se poté odebrala do zákulisí, ovšem diváci ještě neměli morbidností dost. Přídavek v podobě tří skladeb na sebe nenechal čekat. Hitovku „Would You Love A Monsterman“ následovala skladba „Devil Is A Loser“, při které Mr. Lordi roztáhl svá křídla a připomínal padlého anděla. Po chvíli v zákulisí přišla skladba, která skupinu Lordi celosvětově proslavila. Nejdřív si ji ovšem fandové za pobízení klávesistky Awy museli vykřičet. Hard Rock Hallelujah s kapelou zpívala snad celá hala. Povedený závěr to rozhodně byl. Nastalo loučení s fanoušky, rozhazování zakrvavených ručníků a trsátek a hodinu a tři čtvrte dlouhý koncert byl u konce.

    Koncert by bez své vizuální a teatrální složky zapadl. To nebudu popírat. Na Lordi je lepší se jít podívat, než si je poslechnout. Pokud máte rádi černý humor, morbidnosti všeho druhu s velkou porcí nadsázky a kila latexu tak nezbývá než doporučit. Jedinci, hledajícímu úžasný hudební zážitek, rozhodně nedoporučuji. Slabším povahám, kterým by mohlo vadit, že Mr. Lordi zpívá s kýblem plným uřezaných končetin by z koncertu určitě dobře nebylo.
  • Sepultura v pátek třináctého

    Feb 19 2009, 12:01

    Fri 13 Feb – Sepultura, The Sorrow, X-Core
    Pátek třináctého připadl tenhle únor na metalový večer v KD Šeříkovka. Kdo čekal Jasona Vorheese, mýlil se. Místo něj se na pódiu vystřídaly tři kapely a - X-Core, The Sorrow a Sepultura.

    První jmenovaní, zástupci české scény, nepřekvapili, ani neurazili. Zpočátku sice měli trable s ozvučením, takže první dvě písničky nebyly to pravé ořechové, jenže na konci jejich asi půlhodinového setu už plnili to, co se od předkapely očekává – dostávali publikum do varu, byť jsou jejich skladby jedna jako druhá.

    The Sorrow ta měli publikum načaté dobře. Nebyl by to ale ten oravý pátek třináctého, kdyby se něco nepokazilo. Když už muzikanti nastoupili, technické problémy je zahnaly zase zpátky a výstup se jim zpozdil skoro o půl hodiny. Vrátili se pak v pravý čas, protože někteří diváci pomalu a jistě začali kapelu vypískávat. Švýcaři přitvrdili a muzika to nebyla zlá, ale i tak, když se na konci setu ptali: „Are you
    waiting for Sepultura?“ honilo se mi hlavou: "Jo a už krapet dýl, než je zdrávo.

    Derrick Green, Andreas Kisser, Paulo Jr. a Jean Dolabella je současná sestava Sepultury. Na turné oslavuje „ ¼ of the century“. 25 let už patří k tomu nejlepšímu, co se na thrashmetalové scéně urodilo, i když tradiční poznávací znamení Sepultury – duo bratří Cavalerů, je již dávno v tahu. "Nejsme otroky našeho jména!" poznamenal nedávno na tohle téma kytarista Andreas Kisser. A nelže. Jejich zatím poslední nahrávka A-lex, kterou k nám přijeli propagovat, totiž není ani málo špatná. A odvíjel se od ní taky setlist celého koncertu.

    Intro. Kapela se pomalu chopila svých nástrojů. Kouř a hlavní hvězda večera, téměř dvoumetrový černoch Derrick Green, s dredy až k zadku a s šíleným výrazem v očích. Takhle jsem si vždy představoval šamany v džungli. Okamžitě jak spustil první song – Moloko Mesto, začalo pod pódiem peklo a jako vždycky se objevila oblíbená koncertní zábava – házení kelímků s pivem na přední řady. A tak jsem měl hned na začátku koncertu ohozený záda. Následovaly další skladby z nového alba A-lex. Filthy Rot a What I Do, během níž se Derrick poprvé postavil za svůj buben. Šaman byl dokonalý. Andreas Kisser se jal chválit plzeňské pivo a během celého setu hecoval sál. Oproti němu působil docela nevýrazně Paulo Jr., zato nováček Jean Dolabella si vystřihl sólo na bicí, čímž dal jasně najevo, že Igora Cavaleru nahradil celkem bez problémů.

    Po „novém“ úvodu dostávaly prostor i starší skladby. Troops Of Doom věnoval Kisser všem věrným fandům, kteří je po celé ty roky podporovali. Derrick Green také hrdě ukazoval na svou hruď, kde měl reliéf naší republiky a jeho „ ahoj Pilsen“ a „díky“ utvrdilo návstěníky, že kapela nepatří mezi ty, které ani neví, kde vystupují. "Dali jsme vám možnost vybrat si, jaké písně chcete slyšet na koncertě skrz naše internetové stránky. Víte co jste si vybrali? Máme pro vás jednu ze starších skladeb. Z alba Arise. A bude to nářez. Jste připraveni?" Dav začíná křičet. „Vážně? Hmmm…uvidíme."

    Před pauzou se dostalo na skladby z dřívějších desek – konkrétně Sepulnation, Refuse/Resist, Territory a Arise. Krátka pauza dala nečekaně aktivnímu publiku čas na nadechnutí před závěrečným výbuchem.

    Jako první přídavek přišel na řadu Kayowas Jam. Na něm se se hudebníci vyřádili včetně již zmíněného sóla Jeana Dolabelly. Následovaly dvě nové skladby – Enough Said a Conform. A na úplný závěr přišly Roots Bloody Roots. Sepulturovská klasika. Bylo skoro tři čtvrtě na dvanáct a metalový pátek třináctého skončil. Show to byla neuvěřitelně energická, podmanivá a výbušná. Symbióza kapely a publika fungovala na jedničku a jeden pán vedle mě během přídavku poznamenal: „To je nářez jak hovado“. Líp už to vystihnout nemohl.

    Na závěr pak jen malá připomínka k organizaci. Jelikož je pódium v kulturáku spojeno se schody vedoucími na nějm nebylo by vhodné do zainvestovat do zábran? Víte, když Sepultura (nebo v budoucnosti kdokoliv jiný) nastoupí a půlka sálu se natlačí dopředu tak to tři sekuriťáci neudrží. Mnoho lidí z první řady (včetně mě) si málem o ty schody rozbilo hubu. A co teprve pánové (a slečny) s fotoaparáty?